Steve L. Lichtag - Dobrodružství oceánů

"Je lepší být vzrušený radostí z toho, že žraloka vidíte, než z toho, že zemřete."
Steve Lichtag

Steve Lichtag, cestovatel, režisér, producent, spisovatel, potápěč a dobrodruh, přiznává, že má potlačený pud sebezáchovy. Potápí se bez ochranné klece mezi pětimetrové bílé žraloky a filmuje je z takové blízkosti, že se jich může dotknout. Největší radost má, když se mu žralok zakousne do kamery, aby zjistil, zda to není k jídlu. To je pak záběr! Mnohokrát se žraloků dotkl a tvrdí, že mají kůži jako jemný smirkový papír. Spoustu jich držel v náručí a měl je dokonce otočené na záda, aby si je podrbal na břiše. Tvrdí, že je mezi nimi šťastný, že mu dodávají pozitivní energii a on ji zase dodává jim. Když ale točí, zajímá ho pouze dokonalý záběr.

Steve Lichtag pochází ze Znojma a vystudoval Literárně dramatickou konzervatoř v Brně. Jako herec působil v Karlových Varech i v Jihlavě a od 15 let jezdil a pak i závodil na motocyklech. V roce 1979 emigroval a usadil se v Mnichově, poté odcestoval do Ameriky. Po havárii a třech náročných operacích se vrátil ke své původní profesi a přijal místo učitele herectví na Florida Academy of Dramatic Arts. Dlouho ale v klidu nevydržel a v roce 1986 se začal věnovat filmu výhradně jako producent a později i jako režisér.

Po listopadu 1989 se vrátil zpátky do České republiky, a přestože má stále americké občanství, domovem je mu naše země a dnes žije v Praze. Steve má za sebou 37 let potápění, na 2500 ponorů a v některých dnech tak strávil více času pod vodou než na souši.

          

Steva Lichtaga asi nejvíc proslavil dokument Carcharias – Velký Bílý, jenž měl premiéru v roce 2001 na NBC. Žralokům pak věnoval i další svoje filmy. Na svém kontě má i film Tanec modrých andělů o nesmyslném a brutálním zabíjení velryb japonskými velrybáři nebo snímek Prapodivný svět z roku 2006, který poukázal na kontroverzní legální elektroodlov ryb v českých řekách. Téhož roku dokončil film Mýtus jménem žralok, kde se opět vrací k tématu Velkých bílých žraloků v Jižní Africe. Další film Zajatci Bílého Boha, je dramatický příběh mladého českého studenta Tomáše který se infiltruje mezi misionáře v Thajsku a Laosu a přináší tak drsná svědectví o jejich praktikách s místními dětmi . V roce 2010 dokončuje další film Poslední lovci, který divákům představuje drsný život na indonéském ostrově Lembata a život lovců Vorvaňů ve vesnici Lamalera. Jeho posledním autorským filmem je polohraný 3D film z divoké přírody Aldabra, byl jednou jeden ostrov, který je od roku 2013 stále ještě v mezinárodní kinodistribuci. V současnosti se jako producent a režisér věnuje přípravě několika hraných filmů ve společnosti Twin Star Film kterou spoluvlastní.

Za svoje filmová díla získal Steve Lichtag řadu prestižních ocenění a kromě filmové tvorby píše i knihy, např. Čekání na bílou smrt či Tanec modrých andělů. Založil také mezinárodní filmový festival Voda – moře – oceány, přednáší lidem i ve školách a promítá filmy. Je prezidentem nadace CRYSTAL PLANET, jejímž cílem je přispívat k ochraně podmořské fauny a flóry a je také členem mnoha filmových porot a institucí, zabývajících se přírodou.

Zajímavý rozhovor se Stevem Lichtagem uveřejnil Jiří Sotona v Hradeckém deníku:

Steve, u vašich filmových děl je uváděno jméno Steve Lichtag, narodil jste se však jako Zdeněk Loveček...
„To je taková velká fraška. Moje první žena byla Lichtagová, neměli v rodině chlapa, tak se zeptali, jestli bych si do jména nepřidal Lichtaga, aby zachovali rod. Když jsem odešel do Ameriky, různě tam komolili jméno Zdeněk, většinou mi říkali Cednik, což mi připomínalo cedník nebo zedníka. Tak jsem říkal, vymyslete něco jiného, co vám připomíná Zdeňka. Přišli se Stevem a já si to nechal oficiálně změnit. V americkém pasu mám napsáno Steve Loveček Lichtag.“

Poraďte mi, plavu v moři, vedle mě šedivá ploutev trčící z vody. Co mám dělat?
„No tak v první řadě máte trochu smůlu. Přesněji řečeno smůlu i štěstí, pokud vydržíte nezmatkovat, nekřičet, což je pro normálního smrtelníka docela těžké.“

Existují rady, jak se při setkání se žralokem chovat?
„Třeba: zůstat v klidu, nemlátit sebou, nedělat povyk. To je první rada, kterou dávám.“

A jak dlouho to mám takhle vydržet?
„Pokud je to žralok zvědavec, který kolem vás bude kroužit a zajímat se o vás, tak to znamená to, že si do vás chce kousnout. Nezbývá než počkat, až ho přestanete bavit a odplave. Záleží i na tom, jestli se můžete potichu zdekovat, přiblížit se k žebříku k lodi nebo se nechat proudem unášet ke břehu. Každopádně rychlé plavání, křičení vám můžou jenom uškodit“.

Prý radíte, že když je nejhůř, pomůže rána do čumáku… Opravdu? Jaký to má význam?
„To skutečně doporučuju, mám to vyzkoušené s šestimetrovým velkým bílým. Na rypci má Lorenziniho ampule, takový radar, do kterého když mu křápnete, vůbec mu to nedělá dobře, úplně ho dezorientujete. Je zvyklý, že před ním všechno utíká, a najednou dostane ránu do rypce. Na to není připravený. Takže až budete v situaci, kdy do vás čumákem půjde, tak ho prostě picněte pěstí. Vyvedete ho z míry a eventuálně přestane mít chuť si hrát.“

Pozná žralok, že jsem nervózní?
„Pozná. Vycítí váš stres a strach, takže v případě, že uvidíte žraloka, je lepší být vzrušený radostí z toho, že ho vidíte, než z toho, že zemřete.“

Kdy se vlastně vaše láska ke žralokům zrodila?
„Myslím, že v době, kdy jsem odložil harpunu a vzal do ruky kameru. Býval jsem podmořským lovcem, bál jsem se jich, měl jsem k nim absolutní respekt, protože vím, že oni jsou tam doma a mají velké zuby. Vždycky jsme měli obavu, jestli náhodou není okolo. V okamžiku, kdy jsem vzal kameru, se to změnilo. Člověk je naopak potřebuje vidět, mít je před kamerou a musí se k nim přiblížit.“

Viděl jste film Čelisti?
„Viděl jsem je xkrát. Než jsme odjížděli točit můj film Carcharias - Velký bílý (o bílém žralokovi, mimo jiné hrdinovi Čelistí), tak tu v podstatě existovaly jen Čelisti.“

To mi nepřijde jako zrovna dobrý studijní materiál...
„Ale jiný nebyl, takže jsem měl Čelisti nakoukané a trochu jsem z nich byl zblbnutý. Poprvé jsem je viděl někdy před třiceti lety - v té době jsem se žraloků opravdu bál. Lovil jsem pod vodou ryby, tahal jsem je za sebou, stříkala z nich krev a často jsem se o ně přetahoval se žraloky.“

Ten film přispěl k tomu, že se žraloci začali považovat za vraždící monstra lačná po lidském mase. Musíte vysvětlovat, že to tak není?„Když vyšly Čelisti, tak to způsobilo globální hysterii a boj o zabití každého žraloka. V dobách Čelistí platilo: mrtvý žralok, dobrý žralok. Trvalo strašně dlouho, než se podařilo ten smutný mýtus trochu nahlodat.“

Jaké bylo první setkání se žraloky?
„Pro mě jako filmaře naprosto úžasné. Hodili jsme do vody popelnici plnou zmrzlých odřezků ryb, zavěsili ji na ocelový hák a spustili asi deset metrů pod loď. S kolegy jsme si rozdělili role, já měl být co nejblíž u nich. Skočili jsme do vody a tam bylo asi osmdesát žraloků - neskutečný, neskutečný mazec...“

Když jste tváří v tvář bílému žralokovi, na co myslíte?
„Jenom se modlím, aby kamera točila, aby všechno klaplo, žralok přišel co nejblíž, snažil se třeba do kamery kousnout, udělal něco, co jsem si přál...“

Vy máte potlačený pud sebezáchovy.
„To je pravda, to mám, bez toho bych to asi dělat nemohl. Já ale nechci trhat rekordy v tom, kolik žraloků chytím za ploutev. Nejkrásnější adrenalin je být úspěšný. Když lidi řeknou, že to byl pěkný film.“

Bavili jsme se o tom, že žraloci mají stále špatnou pověst. Myslíte, že jsme je v tomhle rozhovoru trochu rehabilitovali?
„Bohužel si myslím, že ne. Máme ve vztahu k nim ještě hodně co napravovat. My lidé jim nemáme co vyčítat, vždyť moře je jejich teritorium. My žijeme na zemi, oni ve vodě a takhle by to mělo zůstat…“

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím